Nová láska – akvarel

Kosatec
Žluté kosatce na pozadí bílých pivoněk

Tak blogerka ze mě nebude… Jednak stále pořádně nevím, co to je, a druhak skoro nepíšu. No ale zas to úplně nevzdávám, takže se po čase nořím z ulity, abych se podělila o nadšení ze své nové lásky. Zamilovala jsem se totiž do akvarelu. Jsou to přesně dva roky, co jsem, jak jsem uvedla, „propadla“ uměleckým pastelkám. Za tu dobu jsem s každým novým výtvorem pronikala do jejich možností a vyvíjela svou techniku, a vůbec si netroufám tvrdit, že jsem došla na konec pastelkových možností nebo že už se zde nemám co učit. Jenže. Jenže jsem taková osoba, co si nedá pokoj a pořád se chce učit něco nového (a má problém setrvat u toho starého, ale to už je jiné téma). Takže za uplynulý půlrok jsem kromě tvorby svými obvyklými prostředky pronikala také do tajů ručního sítotisku (včetně vyvolávání sít) a počítačové grafiky. Učení se novým, a zejména tvůrčím, činnostem, mi prostě dodává životní pohon.

No a tak jsem tuhle měla jakési „zjevení“, že nastal čas pustit se do akvarelu. Ne, že bych se do něj nechtěla pustit již dříve. Ale nějak jsem si dostatečně netroufala. Měla jsem před touto technikou veliký respekt, vnímala jsem ji jako něco, co vyžaduje značnou míru zkušenosti, zručnosti, a zejména – lehkosti. To poslední mi při mém perfekcionismu scházelo asi nejvíc, protože absence lehkosti má za následek blok jen tak to zkoušet, dělat chyby, nechat to plynout. Přitom mě už kolik let nesmírně lákala ta jeho průzračnost, zářivost, lehkost, až éteričnost. Konečně tedy ta přitažlivost zvítězila – asi jsem se dílem začala cítit jistější, tj. mít jistější a plynulejší to záhadné spojení ruka-oko, a dílem jsem (konečně!) dospěla i k jakés takés uvolněnosti v přístupu.

Své odhodlání jsem stvrdila zakoupením větší sady kvalitních akvarelových barviček. Ale zlomové bylo zejména pořízení kvalitních akvarelových papírů. Na své předchozí cvičné pokusy jsem si dovolila jenom bloky levnějšího hladkého akvarelového papíru (moc nevím, co ho tak odlišuje od obyčejné čtvrtky, jelikož se chová stejně). I to bylo dost odrazující. Když jsem se odhodlala riskovat, že „zkazím“ malbu na mnohonásobně dražší vysoce kvalitní akvarelový papír, zažila jsem obrovský AHA! okamžik. Samozřejmě u všech technik hraje podklad roli, ale řekla bych, že u akvarelu to platí dvojnásob. To, jak kvalitní („značkový“) papír vsakuje vodu a barvu, jak umožňuje rozpíjet barvu do ztracena a do malby opětovně zasahovat, je přímo božské. Nadto jsem si dovolila nahodit svoje dvě první etudy na téma kosatce (právě kvetly) dost ležérně. To stékání, vpíjení a rozpíjení barev působí na tvůrce, jako jsem já (perfekcionistu, kterému nic, co vytvoří, nepřijde dost dokonalé), přímo terapeuticky. Nová láska mohla propuknout.

A praktický (nebo přímo pragmatický) dodatek člověka, který nerad uklízí – nenadělá se s ním nepořádek, stačí houbička a trocha vody (žádná ředidla) a vše je opět čisté, štětce se vymývají jedna báseň (žádné hodinové mydlení a rozpraskané ruce jako u olejových barev). No, a když náhodou nechám barvy zaschnout na paletě, tak kapka vody je opět naředí pro další použití.