Archiv pro štítek: kreativita

Umělkyní naplno?

V životě přicházejí okamžiky, kdy člověk vnímá, že stojí na rozcestí. Někdy je situace tak výrazná, že ji vidí i všichni okolo, doprovází ji řada vnějších atributů (změny bydliště, partnerů, zaměstnavatelů…). Ale pak jsou stavy, kdy impuls a volání přichází především zevnitř, a tam se nezřídka stává, že člověk ze strachu tento hlas umlčí. Nebo překřičí „racionálními“ argumenty. Rozhodnout se jej následovat někdy ztěžují i vyjádření osob z blízkého okolí. Nabádají chovat se rozumně, dělat to, co se očekává, varují před neblahými následky, de facto říkají „dělej to, co my, žij tak, jako my, neměň se, tvoje změna nás poněkud děsí…“

Ale i tak, i když to trvá třeba celé roky, něco nezadržitelně dozrává. A přijde den, kdy pocit, že už nejde dál marnit čas, je tak zřetelný, že převálcuje vše. V průběhu těch let rozhodování jak a kdy už se konečně do toho pořádně pustit, mne posilovaly slova a myšlenky osvícených lidí (a řada knih), hodiny úvah, a zejména ten hlas, který byl čím dál silnější a pevnější. A v neposlední řadě, i hodiny za malířským stojanem či se skicákem v ruce, které mi potvrzovaly, že to je to ONO.

Až tragikomické na tom je, že jsem to věděla už ve svých dvou letech, kdy jsem byla od tužky takřka neoddělitelná, ve svých čtrnácti letech, kdy mě kreslení přenášelo přes emoční utrpení puberty… věděla jsem to vždy. A přesto jsem od toho utekla, snažila jsem se studovat různé obory, stát se terapeutkou lidských duší, snažila jsem se dělat něco, co by tak nějak, ehm, bylo „užitečné“… (ale ony pak zkušenosti ukazovaly, jak je to všechno relativní). Samozřejmě, je třeba nějak vydělávat na živobytí, to se jen tak nevygumuje, víme všichni.

Asi jsem tou cestou měla projít – zkoušet plavat v různých vodách. Mezitím také děti odrostly, a mne život přivedl obloukem zpátky. Zpátky k tužce, pastelkám, barvám.  Před pár lety ke mně doputoval věhlasný citát neméně věhlasného Josepha Campbella: “Následuj své blaho a vesmír otevře dveře tam, kde původně byly jen zdi.” Tato věta je nekompromisním otvírákem očí. A já už vím, že musím, že musím následovat to blaho, a to snad i kdyby se žádné dveře ani neotevíraly.